Ing. arch. Milada Petříková-Pavlíková

(22. srpna 1895 Tábor – 30. července 1985 Praha)

• známá čs. architektka
• první žena v ČSR, která byla promována (1921) na Ing. arch. na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze
• manželka prof. Theodora Petříka

„Vzpomínám na zimní podvečery ve velkém útulném pokoji, jehož venkovní stěna byla na třikráte lomená s velkou malebností, s vysokými třemi okny a se sklápěcími dřevěnými bílými okenicemi, kudy nakukovalo za zimních podvečerů do pokoje modré šero mezi stromy, pokrytými vysokou jinovatkou. Jindy zase tam zářil nad obzorem zlatý pruh zapadajícího slunce, který oslňoval nadýchané peřinky sněhu a nad nimi před spánkem poletující hejnko červených hejlů.“

Vždy když čtu vzpomínky Milady Petříkové-Pavlíkové (*22. 8. 1895, Tábor; †30. 6. 1985, Praha) na Táborskou Převrátilku, která byla útočištěm rodiny v dobách dobrých i zlých, vzpomenu si na odvážné sny mladé gymnazistky studovat architekturu. Její rozhodnutí bylo obdivuhodné především proto, že studium na technice nebylo dívkám tehdy ještě povoleno¹. „Na přímluvu otce² u pokrokových českých profesorů na Karlově univerzitě jsem byla přijata jako soukromá hospitantka na Českou vysokou školu technickou. Navštěvovala jsem přednášky, rýsovala, pracovala na projektech, skládala úspěšně zkoušky a dostávala soukromá vysvědčení bez razítek po čtyři roky.“

Brzy však poznala, že není z klasického gymnázia dostatečně připravena na náročné technické předměty a tak nastavovala večery, neděle a svátky, aby dohnala studijní látku. Jedno plus však mladá studentka měla, jak lze poznat z jejího vzpomínání. Básnickou imaginaci, která je důležitá pro každé tvůrčí myšlení, ovšem podstatná je pro architekturu.
Snad proto neobjevila geometrii žádná starověká civilizace, ale Řekové, kteří pěstovali poezii. „Dnes se divím své troufalosti, obdivuji svůj optimismus, ale byla to jakási posedlost, která se stala hnací silou mých studií.“ Dne 18. 6. 1921 ukončila studia architektury s vyznamenáním jako první solventka na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT a jako jedna z prvních absolventek ČVUT vůbec.³ O čtyři dny později si na Staroměstské radnici v Praze bere za muže „táborského souseda“, profesora Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT Theodora Petříka.⁴

„Po celý svůj život dělil Toda (jak ho jeho manželka důvěrně oslovovala) svou lásku mezi otcovským Táborem a Prahou. Šťastná byla též pro něj společná spolupráce nás dvou manželů architektů, jak říkával ´pro radost´, na sociálních domech.“ Pan profesor Petřík dokázal překvapit své kolegy dost často. V období odborného dozrávání byl nejvíce inspirován architekturou nizozemskou a vůbec severskou. Mimořádně ho uchvacovala tvorba amsterdamského architekta Berlageho, u kterého obdivoval snahu o účelnou architekturu, zbavenou všech zbytečných ozdob. Ve Švédsku byl zaujat tradiční kulturou lidového bydlení, dřevěnými rodinnými domky a vůbec celou tehdejší klasickou kulturou životního stylu. Svůj zájem však soustředil na Holandsko, Dánsko, Belgii a Německo, kde obdivoval tehdejší vyspělé zemědělství a ekonomiku.
Stále více si uvědomoval ubohý stav našeho vesnického stavebnictví, což ho vedlo ke změně zaměření. Během první světové války změnil obor civilní architektury, ve kterém zaznamenal první úspěchy, za speciální obor zemědělského stavitelství, který v tehdejším
Československu neměl tradici.
Nový obor bylo třeba definovat od základní abecedy stavebních prací. Výsledky jeho průkopnické snahy byly vynikající. Vzniklé projekty a jejich realizace názorně ilustrují vývoj zemědělských staveb od doby před první světovou válkou až do přelomu třicátých a čtyřicátých let.
Bohužel se uchovala jen část dokumentačního materiálu, která je uložená v Národním technickém muzeu v Praze.

Mladá paní Ing. arch. Petříková začala pracovat jako svobodná architektka. Neztratila svoji příslovečnou imaginaci, která ji pomáhala překonat mnohá úskalí a neztratit se mezi studentskými kolegy. Jejím osobitým přínosem tehdejší československé architektuře bylo obrácení pozornosti k domu jako předmětu organicky fungujícího domova, naplněného pocitem sounáležitosti. Pojala dům jako vyjádření emocionálního vztahu člověka k jeho nejbližšímu světu, osvojením si tohoto světa, jeho humanizací, intimizací.

Když v roce 1977 uspořádala Susanna Torre v Brooklynském muzeu v New Yorku výstavu Ženy v americké architektuře, byla za průkopnici v tomto směru prohlášena Catharine Beecher (1800–1876)⁵. Naší architektce Miladě Petříkové však nelze upřít prioritu v nasměrování pozornosti k sociálním stavbám pro ženy. Mezi mnoha projektovanými stavbami lze v tomto směru upozornit na domy Stavebního družstva pro zřízení útulného domova osamělým ženám v Praze-Dejvicích, Šolínova 1 a 3 (projekt 1922, 1923–1934), interiéry Dívčí studentské koleje Budeč v Praze–Vinohradech (1924), Sociální ústav pro ochranu žen bez přístřeší s malými dětmi v Praze–Vinohradech (spolu s T. Petříkem, 1928) a další.

Zvláštní pozornost si zaslouží spolkový dům a vybavení Ženského klubu českého v Praze Ve Smečkách 26 (projekt 1929, 1931–1933).⁶ Tento dům č. 594 není jen tak ledajaký dům, byl postaven Stavebním družstvem Ženského klubu českého na základě rozhodnutí ze dne 16. března 1928. Projekt vypracovala zdarma architektka Milada Petříková-Pavlíková. Koncepce spolkového domu byla skutečně
velkorysá a i dnes se nám o ní může pouze zdát: klubovny, sál (ve kterém se dnes konají představení Činoherního klubu), knihovna, restaurace a zejména ubytování. Stavba byla financována ze sbírek mezi českými ženami a z půjčky u Úrazové pojišťovny, která byla splácena z činnosti Ženského klubu českého.

V tvorbě obou manželů – architektů lze najít hodně společných projektů, ve kterých lze vystopovat autorský rukopis každého z nich, dohromady však tvoří vynikající symbiózu. Rozsáhlá byla i jejich publikační a osvětová činnost. V roce 1930 vyšla zásadní práce Teodora Petříka „Zemědělské stavby a hospodárnost provozu“, ve které vyjádřil své pokrokové myšlenky na zemědělské stavby, na vytváření hygienického pracovního prostředí a neustále zdůrazňovanou hospodárnost provozu. Ani jeho manželka nezůstala pozadu, v Orbisu v roce 1932 vydala práci „Jak bydlet“.

Zároveň napsali řadu odborných i popularizačních studií, architekt Petřík především o začlenění zemědělské a venkovské výstavby do krajiny a nejbližšího okolí, architektka Petříková publikovala na téma dětské jesle, racionální kuchyně, rodinný dům, zároveň se zabývala i popularizací kulturního bydlení na venkově, apod.

Rok 1941 však znamenal pro rodinu velký zlom. Dne 2. června 1941 umírá Teodor Petřík a vdova zůstala sama se třemi nedospělými syny. Nemá však ve zvyku cokoli vzdávat, přestože se pohádka jejího života rázem „změnila ve střízlivou skutečnost“.
Dále se věnuje rodině, vychovává své syny a právě Ing. Miloš Petřík, CSc., dlouholetý zaměstnanec Stavebního ústavu ČVUT (Kloknerova ústavu), mi vlastně nedávno vyprávěl, jak byli pyšní, když šli s maminkou po dejvickém náměstí a náhodní chodci je považovali za sourozence.
Architektka Petříková se nevzdala ani své architektury, ostatně musí svým dětem vytvořit domov, do kterého se budou vždy rádi vracet.

S Janem Mayerem projektuje v roce 1949 rozšíření hřbitova ve Slivenci, v letech 1947–50 jesle a mateřskou školku dr. V. Vacka v Praze-Lhotce. Hned po osvobození v roce 1946 se účastní výstavy „Žena v boji, práci a tvorbě“, o pár let později v Praze u Topičů výstavy „Česká a slovenská výtvarná umělkyně“ a v roce 1953 členské výstavy Svazu čs. výtvarných umělců v Umělecké besedě“. Situace rodiny, nejen finanční, je však velmi neutěšená, jsou nuceny vzdát se i „Převrátilky“, rodinného sídla Petříků, což paní Milada, stejně jako její synové, nese velmi těžce. Po roce 1950 mění své povolání svobodné architektky za „zaměstnání“ ve Stavoprojektu,
pracuje v oddělení urbanismu vedeném Stanislavem Semerádem.V tomto projektovém molochu však nebyla, stejně jako většina tehdejších architektů, příliš spokojená. Později v Rudném projektu zpracovávala urbanistické plány sídlišť a dolů, ovšem ani tehdy se pro ni architektura nestala rutinou.

První absolventka Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického a vynikající architektka Milada Petříková-Pavlíková umírá v Praze 30. 6. 1985.

PhDr. Jiřina Masnerová
                                                                                                                                    

Poznámky:
1) Jiřina Masnerová, První studentky na pražské technice, s. 181–187, In: Práce z dějin vědy, sv. 3, Výzkumné centrum pro dějiny vědy, Praha 2002.
2) MUDr. Josef Pavlík, městský fyzik a vrchní železniční lékař v Táboře.
3) Archiv ČVUT, fond Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství při ČVUT (VŠAPS 1879–1960), katalogy studentů.
4) Profesor Ing. arch. Dr. Theodor Petřík, (*8. 10. 1882 Tábor, † 2. 6. 1941 Praha), profesor zemědělského stavitelství na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT. Viz Archiv ČVUT, Osobní fondy /pozůstalost Theodora Petříka, 1 krabice/.
5) Marie Platovská, Vladislava Valchářová, První architektky-studia a tvorba, s. 50–53, In: Povolání: Architekt(ka), Praha, Kruh 2003.
6) Ženský klub český byl založen 10. 9. 1902. Dům Ve Smečkách byl postaven v roce 1931. Sloužil jako centrum pro řadu ženských organizací až do roku 1948. Po roce 1948 byla činnost Ženského klubu českého zastavena a o rok později byl Klub zrušen a zbaven
majetkových práv. Na objekt byla v roce 1952 uvalena národní správa a v roce 1955 přešel do majetku Československého státu. Činnost Ženského klubu českého byla obnovena 22. 8. 1990.

Zdroj: Pražská technika 2006-1